Kdy jít s dětmi k psychologovi či psychoterapeutovi?

Jsem vystudovaná psycholožka a terapii vnímám jako prostor, kde můžeme společně vytvářet bezpečný prostor pro cokoliv - ať je to sdílení pocitů, zážitků či hledání nové či jiné cesty. Jsem frekventantkou psychoterapeutického výcviku (ve 4. ročníku z 5), který klade důraz na autenticitu, partnerství a transparentnost. Mám zkušenosti s prací jak v sociálních službách, ve školství, tak i ve zdravotnictví.

"Změna je vždy možná." Jmenuji se Michaela Čermáková a jsem psycholožka v posledním roce výcviku v rodinné terapii. Důvěřuji síle v lidech, že má každý potenciál svá témata řešit a s podporou všechny překážky zvládnout. V rodinné terapii se zaměřuji na vztahy, komunikaci, hranice, emoce, tabu, očekávání apod. Při své práci si zakládám na přijetí, empatii, laskavosti a otevřené komunikaci.

Terapeut pro celou rodinu. Terapie je bezpečný prostor, kde můžeme odhodit masky siláků a stávat se skutečně silnými.

„S úctou provázím ty, kdo chtějí lépe porozumět sobě, emocím a vztahům – i malá změna může přinést úlevu a radost.“

K člověku přistupuji s respektem a zájmem o něj i jeho životní příběh. Chování i prožívání vnímám jako projevy tohoto příběhu, které jsou nám někdy skryty, ale mají obrovský význam pro naše fungování. Nestačí je však odkrýt, zvědomit a pochopit, ale také bezpečně integrovat tak, abychom byli v souladu se sebou, se svými rozhodnutími, zodpovědností za ně a vlastní sebeúctou. Oproti individuální práci s klientem se v práci s párem záběr činností násobí. Dva odlišně se vyvíjející životní příběhy, se svými posilujícími i zraňujícími etapami, se svými vědomými i nevědomými obrazy a obsahy, s navyklými a mimoděk prožívanými emočními a tělesnými reakcemi jeden na druhého, se svými způsoby jak si dodávat na odvaze, jistotě, bezpečí a stabilitě, se svými představami, očekáváními, touhami, sny, přáními a potřebami, jakým by ten druhý měl nebo mohl být. K tomu dále přispívá řada mýtů a stereotypů. Síla nevysloveného, síla romantických představ či zkušeností s jinými protějšky tvoří tak obrovský propletenec, který nám, zejména v období krize, komplikuje vzájemné napojení, porozumění a snahy o fungující vztah. Lidská, přirozená individualita a subjektivní odlišnost se v situaci krize mění z bezpečné řeky v živel, která od sebe vzdáluje břehy téhož životního toku natolik, že už jeden druhého neslyší, ztrácí z dohledu. Padají mosty, majetek, známí, zážitky… . Nakonec dojde i na ten poslední, děti.