Mgr. Petr Pijáček

Nejde o tom mluvit. Nikdo se to nesmí dozvědět. Mám strach, bojím se! Nevím, co se to děje... Tak strašně to bolí. Jsem na to sám.a. Nedává to smysl. Stydím se to říct. Co mám dělat? Proč já? Většinu profesního života jsem strávil v přímé práci s cizinci. Nesu s sebou zkušenost s životními ztrátami u kterých jsem se snažil být obyčejně lidsky přítomný. Doprovázel jsem uprchlíky, umírající a nemocné. Vím, jak těžké může být v životě loučení nebo sbírat odvahu k novému začátku. V životě nás někdy mohou přepadat znenadání úzkosti, přicházet období smutku, melancholie nebo vzteku a rozčílení. Jindy se zase můžeme v životě cítit ztracení, bez jasného dalšího směru nebo zadání. Jsou období kdy život jede na automat ale chybí v něm radost. Některá zranění jsou opravdu hluboká a zasahují větší část života. Mohou se vracet do našeho povědomí až po dlouhých letech. Vynořují se pomalu, navrací do paměti postupně, jakoby po částech. Často je dobré vytvořit si dostatečný čas a prostor ve kterém je možné zastavit a hledat náhled na situaci ve které se nacházíme, zachytit jak se cítíme a co potřebujeme. Hledajícím nabízím bezpečný prostor a pozornou přítomnost pro vyjádření všeho co vnitřně tísní, je bolestivé, nepřijatelné nebo jinak náročné. Mám také blízko k otázkám spojených s hledáním cesty a smyslu v životě. Věřím, že změna je možná.